Pretty woman - 16. Jako v šestnácti

Dnes jako by zdi ministerstva kouzel na Harry mluvily. Říkaly jí, jakou udělala chybu, když nenechala Malfoye, aby dokonal, co měl dokonat. Nebo že možná měla mlčet a nakonec se vymluvit na skutečnost, že se z ní opravdu teď stala právoplatná žena.
Neskutečně ji bolelo břicho a nedokázala pochopit, jak tohle mohly všechny dívky světa každý měsíc snášet. Bylo to příšerné. Myslela, že každou chvíli se jí podlomí kolena a ona zůstane trčet uprostřed chodby na odboru bystrozorů, v dlážděné uličce a všichni se budou dívat, jak trpí.
Možná, že zažila už za svůj život mnoho cruciatů, ale takhle intenzivní to snad ani nikdy nebylo. Připadala si, že nějaká zakázaná kletba má vůči tomuto dost slabé účinky.
Až bude příště chtít Malfoye něčím potrestat, naučí se nějaké zaklínadlo, kterým na něj přenese menstruační bolesti. Jeho ctěná noblesa tohle totiž těžko snese. Ke všemu ji strašně bolela i hlava a zřejmě měla teplotu, protože se jí zdálo, že je kolem ní nějaké přehnané horko.
Hlava nejenže bolela, ale zároveň se rozhodla, že bude Harry celý den trápit i jinak.
Neustále se jí v mysli rojily představy a myšlenky, jaké to asi je poprvé v ženském těle. Připadala si jako v šestnácti. Když byla ještě kluk a zamiloval se do Ginny. Byly to takové zvláštní pocity tam uvnitř v břiše. Elektrizující doteky, kdykoliv na sebe sáhli, srdce tlouklo jako o život a on měl vždycky co dělat, aby se na ni nevrhl. Bylo to takové i v ženském těle? Měly ženy takové pocity? Jaké to bude? Co když se z ní už opravdu nestane muž a zůstane do konce života takto? Co když? Pak jednou své poprvé zažije. Ale s kým? Malfoy jí nasadil do hlavy brouka. Její podvědomí říkalo, že s Malfoyem by to určitě mohlo být hezké, protože jak ho znala, on chtěl vždy ve všem vynikat a i v tomto případě by se určitě snažil co nejvíc, aby ji uspokojil. No, ale chtěla by to?
Remus… když si představila Remuse, bylo to zvrácené, stejně jako představa Rona, který ještě ke všemu má Hermionu. Oba dva byli a jsou její přátelé. Nedokázala by si představit, že by s někým tak blízkým měla prožívat něco tak intimního. Bylo to zkrátka… zvrácené.

A jako by toho nebylo dost, její mysl jí nahodila udičku v podobě představy vysokého černého netopýra.
Otřepala se. Severus Snape? A jak ji v posteli říká: už budu, lásko?
Skoro se jí chtělo smát. Ale na druhou stranu… nebyl tak špatný, jak si vždycky myslela. Dokonce ho ve své mysli označila za vcelku ucházejícího a charismatického. Ten jeho hluboký hlas na ni vždycky působil zimomřivě a jeho oči, které probodávaly, bylo v nich cosi… magického. On byl tajemný. To jeho tajemno bylo rozhodně určitým lákadlem. Měl moc hezké ruce, na nichž se rýsovaly šlachy a žíly. Když pracoval na něčem důležitém, vždycky si vyhrnoval rukávy. Na tváři se mu zhostil soustředěný výraz a obočí vždycky stáhnul tak, že vypadalo jako srostlé.
Už vůbec Harry nepřipadalo, že by měl Snape… Severus... křivý orlí nos. Spíš byl takový… aristokratický, řecký…
A jaký má zbytek těla? Umí být stejně něžný jako je, když připravuje se vší láskou všechny ty utrejchy? Měl vlastně někdy ženu? Miloval?
Cítila zvláštní vzrušení po celém těle, když si to jen představila. Opravdu se cítila, jako by jí zase bylo šestnáct a ona prožívala znovu tu podivnou pubertu plnou hormonů.

Začala panikařit, když si uvědomila, jak nad Snapem uvažuje. Vždyť je to Snape! Ten Snape, co jí, tedy jemu, celé studium Bradavic znepříjemňoval život a se kterým se vždy nenáviděli.
Snape… ten přerostlý krtek usazený ve své noře. (A/N: A jaké má krteček kalhotky? :))) Pardon, nemohla jsem si to odpustit.)
Snape… kterému připomínala její matku. A proč to vlastně zmínil?


Když už se díky bohu dostala do prostranství její a Malfoyovy kanceláře, neskonale se jí ulevilo, až se na své tváři vyloudila spokojený úsměv. Být v zajetí všech těch představ bylo snad ještě horší než expedice do Azkabanu.
Otočila klikou a vstoupila dovnitř.

Zarazila se.
Někdo tam už totiž byl.
Uprostřed kroku se zastavila a hleděla do bezradných světlých očí.
Plavovlasou dívku ihned poznala. Neznala ji sice jménem, ale znala ji od vidění. Byla to totiž sekretářka samotného Kingsleyho Pastorka.

„Promiňte, slečno Evansová,“ špitla nesměle, zřejmě ji chudinku trochu vylekala, „já… mám pro vás vzkaz. Od ministra kouzel.“
Podala mu nažloutlou obálku, přes níž se táhl rudý pruh a na níž byla nějaká pečeť. „Máte se dostavit k panu ministrovi do kanceláře, jakmile dorazíte.“
„Dobrá… ale… proč mi to neposlal jako oběžník?“ otázala se Harriet udiveně a sledovala, jak si sekretářka nervózně skousla ret. Bylo na ní hned vidět, že je to dost nezkušená mladá dívka a zatím neumí moc s lidmi jednat. Z jejího postoje bylo evidentní, že není příliš společenská a že je dosti stydlivá.
„No... on…,“ zarazila se a ztišila hlas. „Vlastně chtěl… chtěl se přesvědčit, abyste to dostala co nejrychleji a aby to bylo doručeno přímo do vašich rukou, tak mě poslal.“
„Dobrá, ale když jste mi to teď řekla, nač ten dopis?“ zdvihla brunetka obočí a zadívala se do očí oné nebohé dívky, která přešlápla na druhou nohu.
„To víte, slečno Evansová, to jsou zkrátka formality. Ale jelikož jsem vám to už vyřídila, mohu tedy jít?“ sklopila oči k zemi a začervenala se.
„Samozřejmě,“ usmála se Harriet, „já vás přeci nedržím, slečno…“
„Lina,“ opáčila jemně. „Lina Roseová, jsem se-…“
„Ano, já vím, kdo jste,“ usmála se vědoucně Harry. „Běžte, slečno Roseová. Přeji pěkný den.“

Dívka se na rohu otočila a s nějakými složkami, které držela v ruce, se zase vydala ven. Nakonec se zase zastavila a otočila. Podívala se smutně na Harriet. „Mimochodem. Je mi to moc líto. Upřímnou soustrast.“
Bylo na ní dost vidět, že to, co říká, myslí upřímně. Harrymu trochu připomínala Nevilla ještě ve škole.
„Co prosím?“ otázala se nechápavě Evansová.
„No to s vašim partnerem. Dracem Malfoyem. Mrzí mě, co se stalo. Je to rána. Takže vám skládám upřímnou soustrast. Moc mě to mrzí.“
„Aha,“ uvědomila si najednou dívka s brčálovými duhovkami, „samozřejmě,“ sklopila hlavu na důkaz pokory a smutku, aby na ní nic nebylo vidět. „Děkuji mockrát. Je to opravdu rána, ještě teď se z toho nemohu vzpamatovat. A proto dávám od toho případu ruce pryč.“
„Jak to myslíte? Vy to chcete vzdát?“ zarazila se blondýnka, v jejímž hlase bylo znát překvapení.
„Co jste čekala, slečno Roseová, já už nemám partnera. Nechci se tím zabývat sama, ke všemu, když mi taky hrozí nebezpečí. Ne, bude jednodušší, když toho zanechám. Už jsem o tom mluvila s Pastorkem a ten to pochopil a přijal vcelku ochotně. Nemíním se pouštět do něčeho tak nebezpečného, ke všemu sama. Draco Malfoy za to zaplatil holým životem, nejsem ochotná ho následovat,“ ukončila Harry svůj monolog, který by nyní byl hodný nějaké ceny za nejlepší herecký výkon.
„Rozumím. Na vašem místě bych asi udělala to samé. Určitě se najde někdo další, kdo ten případ dostane,“ snažila se být milá a Harry začínalo vadit, že byla nucena jí lhát. Byla to tak milá dívka. Ale když se jednou řeklo, že všem se bude lhát, tak všem.
„O tom pochybuji. Už není nikdo, kdo by si na něj troufnul. Spíš skončí někde na dně kartotéky a jako mnoho případů před ním se pustí k vodě.“
„To je..smutné,“ hlesla Lina Roseová a svěsila hlavu. „Dnes aby měl člověk strach vyjít na ulici. Je to čím dál nebezpečnější. Tedy ne, že by za války nebylo. Zrovna teď by se nám zase hodil pan Potter, vždycky dokázal všechno vyřešit a zachránil náš svět. Je to hrdina.“
Harriet by se nepěkně zašklebila, kdyby mohla, ale místo toho se snažila skousnout narážku na své minulé já a dělala, že si pojmu „hrdina“ vůbec nevšimla. Nikdy neměla v lásce, když ji lidé přeceňovali. „Máte pravdu, ale mnohdy s tím nemůžeme nic udělat,“ pokračovala Harry dál v dialogu a snažila se působit přirozeně. Nikdy neměla příliš v lásce lež.
„No. Nebudu vás déle zdržovat. Přeji krásný den, slečno Evansová. Doufám, že se vám podaří dopadnout jiné padouchy,“ nesměle se usmála.
„Snad do budoucna, teď si potřebuji vzít pár dní volna, je toho na mě moc.“
„Chápu vás. Nashledanou,“ rozloučila se sekretářka a zavřela za sebou dveře. Harry si konečně zhluboka oddechla. Tak tohle by měla za sebou. Doufala, že už nebude muset potkat více lidí, kterým by to musela vysvětlovat. Nechtěla se zde zdržovat více, než bylo nutné. Zvlášť, když opravdu očekávala, že ji všichni budou skládat upřímnou soustrast a na stolech jí budou ležet různé kondolence.


Popadla ze stolu všechny složky, které měly co dočinění s případem. Jak svoje, tak Dracovy a během deseti minut se přesunula k ministrovi, který ji udělil jen pár rad ohledně případu, se kterým se domluvila na práci doma, a pak se zase přes krb přemístila do svého příbytku.